Kde začít…tohle se mi nepíše lehce, zároveň mám pocit, že to musím napsat. Pro sebe. A možná i pro ty, kteří jsou na tom podobně. Trpím panickými atakami, které se začaly objevovat když mi bylo asi 16-17 let, rok 2008 . V té době jsem nevěděla o co jde. Prostě to přišlo a odešlo. Jenže postupně se to stávalo častěji, přidaly se k tomu úzkosti a deprese. V lednu 2014 jsem poprvé navštívila psychologa, byl to školní psycholog na vysoké škole. Ten mě poslal k psychiatrovi pro léky a tím to haslo. Samozřejmě jsem léky brát nechtěla. Tak jsem nějak přežívala. Hezkých dnů bylo pořád dost na to, abych zvládala i ty horší. Jenže za rok jsem už na tom byla opravdu špatně.

 V roce 2015 jsem opět zkusila navštívit psychologa. Zde poprvé padla “diagnoza”. Středně těžké deprese, úzkostná porucha. Bylo mi 24. Psycholog mi nepomohl a spíše jsem od něj odcházela v horším stavu, než když jsem přišla. Opět mě nutil jít k psychiatrovi a nechat si předepsat léky. Chodila jsem k němu pravidelně asi půl roku, než jsem to vzdala a zase se ze všeho zkoušela dostat sama.

V roce 2017 jsem si našla psychožku v Ostravě. Tedy terapeutku. Velmi sympatickou, usměvavou paní, která mi říkala jak je život krásný a že mi pomůže pohyb, strava a rozvrh dne. Pořád se usmívala. Měla jsem chuť jí dát pěstí. Když člověk nemůže ráno vstát z postele nebo když po panické atace 3 dny není schopný fungovat, protože tělo je naprosto vyčerpané. Věděla jsem, co mám dělat nebo co bych měla dělat. Že pohyb a režim pomáhají, ale nebyla jsem schopná to udělat. A pak se dostavily výčitky, že se z toho nedokážu dostat, že jsem líná, že je všechno moje vina a že nic nemá smysl. Že život nemá smysl. Nakonec jsem zabrala do práce, pracovala jsem 12 hodin denně, 7 dní v týdnu, jen abych nemusela přemýšlet, jen abych se něčím zaměstnala. Pomohlo to. Zbudovali jsem mýdlárnu, dělala jsem kurzy, byla v klidu – pokaždé, když mi začalo být špatně, pustila jsem s novou vervou do práce. Až se to jednoho dne seklo a nešlo to dál.

V roce 2019 jsem navštívila klinickou psycholožku v Ostravě, nemohla jsem pracovat, myšlenky na smrt se staly čím dál častější a přibyla do mé diagnózy i sociální fobie. Paní psycholožka mi pomohla, pomohla mi pochopit mnoho věcí, ale stejně jsem na tom pořád byla špatně. Sotva se mi ulevilo, přišlo něco, co mě opět vrátilo zpátky. S každým propadem se mi zdálo, že část mě zmizela. Část mého já. Toho co jsem kdysi bývala… A ten rok jsem se rozhodla jít k psychiatrovi a třeba se poslat do blázince, jen abych to přežila. Ne pro sebe, ale pro všechny okolo. Pro manžela. Pro rodiče. Pro sourozence. Moji blízcí byli vždycky ten důvod, proč jsem to nedokázala ukončit. Léky mi hodně pomohly, najednou jsem byla schopná fungovat. Vrhnout se znovu do práce. Na chvíli. Vždycky si vezmu chvíli volna a pak hned plnou parou v před. Ale takhle to dál už nejde, prostě musím myslet na sebe a svou rodinu. Proto jsem rozhodla dát si opravdu dlouhé prázdniny. 

Posledních 6 let je díky lékům, terapiím a tomu, že už v tom umím chodit, docela zvladatelných. Ale myslím si, že nikdy nebudu docela v pořádku. Propady jsou méně časté, ale když si nedávám pozor, když neposlouchám své tělo… Jsem zase zpátky. Ale dostanu se z toho rychleji. Už vím, čeho se musím vyvarovat, co můžu a nemůžu dělat, co mi pomůže. Vím, že to zase přejde a vím, že se to zase jednou objeví a zase to odejde. Jsem smířená. Aspoň vědomě 🙂

Prošlo mi kurzy hodně lidí, většina si ničeho nevšimli, někteří si všimli a stali jsme se přáteli. 

Víte, psychické problémy nejsou vidět. Když si zlomíte nohu, každý vidí sádru. Když máte rakovinu, každý chápe, proč vám je zle. Když máte cukrovku, nikdo se nepozastavuje nad tím, že berete léky… Nikdo vám neřekne, že se málo snažíte, že nemáte brát léky, protože je to jen berlička, že jste sobečtí, líní, nevděční…Toto by nikdo člověku s rakovinou, cukrovkou nebo po úraze neřekl. Lidé s psychickými problémy se s tím potýkají velmi často.

No, myslím, že je to vše, co jsem potřebovala říci. Momentálně nic neslibuji, nevím, zda se vrátím a kdy. Budu tu dál pro členy Klubu, pro moje kurzisty. Do konce března/začátku dubna budu ještě podnikat, takže si můžete koupit moje ebook, členství atp. Pak na nějakou dobu všechno stopnu. Nevím na jak dlouho, nevím zda se vůbec vrátím.

Děkuji všem za podporu a pomoc a omlouvám se těm, které jsem zklamala. Vaše Zdenka – Včelařka.